Narozením dcery vyrostlo jeho ego do nebes a celé jeho chování by se dalo shrnout do jedné věty: Jsem táta, kdo je víc! K tomu všemu převzal  destruktivní rodinné vzorce, a život s ním se stal peklem. Nebyla s ním rozumná řeč, a já se potácela v emocích vzteku, přímo zuřivosti, ale i bezmoci, hluboké zoufalosti. Emocí tak temných, nízkých a negativních, až mi bylo ze sebe samé blbě. To, že mi bylo blbě z něj asi nemusím dodávat.  

Můj rozený mírotvůrce uvnitř mě byl zděšený mými emocemi i jejich intenzitou. Byl neustále strháván bojem. Připadala jsem si zlá, příšerná, zlobila jsem se na sebe, že nedokážu udržet svůj klid, že jsem slabá, když se nechám strhnout.  Jeho chování, slovy, reakcemi.  Zlobila jsem se na sebe za to, jak se cítím, odsuzovala se a odmítala cítit se v mizerně.

Hodná holka uvnitř mě zděšeně utíkala pryč od něho, ale i od sebe samé. Rozchod byl nevyhnutelnou částí našeho životního příběhu. A zatím co on procházel svými jedinečnými, životními lekcemi, já nastoupila cestu osobního rozvoje.  Prošla jsem mnoha kursy osobníího rozvoje. Mnohé jsem pochopila, včetně toho, co mě on "učil." Zrušila jsem si mnoho nepodporujících myšlenkových vzorců, které mi bránily být plně ve své síle  a schopnostech. 

Myšlenkový vzorec hodných holek" Jsem zlá, když projevuji své negativní emoce," jsem si definitivně zrušila, až když jsem pochopila poselství temných emocí, které mi, překvapivě, pomohlo posunout se mílovými kroky i na naší cestě lásky, která o pár let později pokračovala a nabrala úplně jiný směr. A to právě díky spojení se sama se sebou.