Kdopak to mluví? Aneb když ti tvé dítě právě zavřelo dveře před nosem.

Narodí se vám dítě a vy se rozhodnete být tou nejlepší mámou. Pak ale přijde období, kdy máte pocit, že jste naopak nejhorší matkou na světě. Jak „přežít“ náročné období s puberťákem a co vás může v tomhle období podpořit?

„Kdopak to mluví?“ Laškovala jsem se svou malou dcerou a podporovala ji v prvních slůvkách, z nichž to první bylo samozřejmě „máma.“ Když však přišla puberta, byla bych raději, kdyby mlčela..

V pubertě děti odhalují vše, co jsme před sebou schovávaly. Bez filtru. Bez slitování. Odhalují všechny naše pochybnosti, které o sobě máme. Odhalují přetvářku, rozervané vztahy, nevyslovená tajemství. Rozpadlá manželství. Vzorce, které jsme zdědily a nechtěně předaly dál.

A ty tam stojíš. V srdci bouře. S pocitem viny, nejistoty, výčitek.
S otázkou: „Selhávám? Co jsem udělala špatně?“

Dlouho jsem se trápila představou, že selhávám jako máma. Že to, co mé děti vidí – moje slabosti, moje nefunkční vztahy, můj neklid – je víc, než co unesou. A že je tím kazím.

Ale právě v téhle chvíli, kdy všechno křičí a praská, můžeš uslyšet něco jiného. Něco hlubšího. Jemného.
Vnitřní hlas. Ne ten, který tě soudí. Ten, který tě zná. Ten, který říká:

„Jsi pořád tou mámou, kterou tvoje dítě potřebuje.
I když to teď nevypadá. I když o tom pochybuješ.
Tvá pravda a tvoje světlo ještě neřekly poslední slovo.“

Tvoje dítě tě nezrazuje.
Zrcadlí ti, co jsi neuzdravila, nechtěla vidět, nepřijmula. A tím ti – paradoxně – pomáhá dorůst.
Do ženy, která už nechce být obětí. Nefunkčních vztahů, nefunkčních vzorců chování, bolestných emocí, znejišťujících myšlenek.
Do mámy, která je opravdová – a ne dokonalá.
Do ženy, která už si nesnižuje hodnotu kvůli partnerovi, okolí nebo očekávání.

A v tomhle tichu mezi dvěma bouřemi, když si dovolíš přestat bojovat, můžeš uslyšet samu sebe.

To je tvoje spiritualita.
Ne ta z knih, ale ta živá, syrová, pravdivá.
Zkušenost, že jsi víc, než role, než minulost, než vina.

Tvá spiritualita otevírá další dimenze tvého bytí. Přestáváš být uzlíček nervů. Rosteš. Otevíráš obzory. Začínáš vnímat souvislosti, záměry duše, své životní „lekce.“ Všichni se učíme. Nejen tvé dítě.

Stáváš se smířlivější. Vůči sobě a svým slabostem. Vůči druhým a jejich reakcím. Vůči svému puberťákovi.

Zjišťuješ, co je za tím, když vyčerpaně padneš, odevzdáš se, protože už nevíš, jak dál. Chvíli není nic. Jen děsivé prázdno. Ticho, po prásknutí dveří. A pak se začne ozývat něco uvnitř tebe. Začneš naslouchat tomu, co je skryto uvnitř tebe – božskému vedení.

Aha momenty pro mámy puberťáků:

1. Nejsi špatná máma, když má tvé dítě problémy.
Jsi člověk, který se učí být tu pro sebe i pro něj – nově, jinak, opravdověji. Každý konflikt je zároveň pozvánkou k větší pravdivosti.

Jasně jsem cítila, že za jejími odmítavými, zlými slovy mi její moudrá duše říká: Ukaž mi činy! Na slova se vykašli!

Vnitřní síla, pevné nervy, trpělivost a bezbřehá láska musely mluvit za mě. To já musela ustát, že místo chození do školy, chodila za hranice, toho, kam až může jít, a co si může dovolit. K sobě, k druhým.

Kde je ta hranice, která by nezlomila dospívající lidskou bytost a zároveň nezlomila vás?

👉 Ve chvíli, kdy se snažíš svému dítěti nastavovat hranice a neumíš je nastavit sobě ( svým emocím, myšlenkám, strachům, svým katastrofickým scénářům…) nepůjde to ani u tvého puberťáka. Teprve ve chvíli, kdy to obrátíš, obrátíš list ve tvé výchově.

2. Dítě tě nepřišlo zničit. Přišlo tě probudit.
K sobě. Ke své síle. Ke své pravdě. K odvaze říct: „Dost“ starým vzorcům, tichému trpění, přehlížení toho, co mělo být viděno, potlačované bolesti.

👉 S každou myšlenkou, kterou dokážeš vědomě zachytit, uchopit a směřovat – získáváš kontrolu nad každou situací i nad svým životem. Začínáš ho vědomě směřovat a učíš to svého puberťáka.

👉S každou svou prožitou, pochopenou a přijatou emocí dokážeš snáze pochopit a přijmout oceán emocí, ve kterém se topí dospívající lidská bytost a chce zjistit, zda ty už v tom umíš „plavat.“

3. Vše, co tě teď bolí, není trest. Je to šance.
Proměnit zranění v moudrost. Slzy v očištění.
A říct: „Tady končí staré. A já volím nové.“

👉To nové však nezačíná ve tvé mysli, přestože se to tam stále snažíš najít. Lidská mysl tě stahuje do stále stejných způsobů myšlení, reakcí. Drží tě v minulosti, v obavách o budoucnost. Možná ale chceš jít také dál. Přestat se točit v začarovaném kruhu.

4. Vnitřní světlo není iluze – je to kotva.
Je v tobě. I teď. A ukazuje ti světlo. Cestu. Přes výčitky, přes hádky, přes noci, kdy nevíš, jestli vše zvládneš. Ztiš se. Dovol mu zazářit.

👉Nedovol egu, které je dnes a denně vyzýváno na „souboj“ rostoucím egem puberťáka, aby uzavřelo všechny cesty. Ukaž mu cestu skrze své vnitřní světlo. Skrze své pochopení „nepochopitelného,“ přijmutí „nepřijatelného,“ skrze svou bezpodmínečnou lásku. Ne, to není souhlas s chováním, které ubližuje, ničí vztahy a důvěru.

Začni důvěřovat v lepší zítřky, nevytvářej katastrofické scénáře. Staň se mostem mezi možným a nemožným, přestože už nikdo kolem nevěří ve změnu k lepšímu. Neuzavírej tu cestu i ty.

Dospívající bytosti mají problém s egem nás dospělých. Cítí, že se za něj schováváme svou pravou podstatu, že „hrajeme“ hry se sebou i s druhými. Ukazují nám ego v plné parádě. My bychom jim měli ukázat i to další v lidské bytosti. To, od čeho jsme se časem odpojili, protože jsme získali dojem, že to nemá v tomto světě místo. Víru ve světlo lidské duše. Víru v dobré konce. Víru v lidskou bytost. A to i v tu, která se právě hledá a „kope“ u toho kolem sebe.

Pamatuji se, jak mnozí mou dceru odsoudily, snažily se ji vrýt na čelo „cejch,“ věštili ji temnou budoucnost. Jen já v ní nikdy nepřestala věřit. Držela jsem ji „prostor“ pro změnu a věřila v ní.

To ty musíš najít rovnováhu mezi egem, které nastavuje hranice a bezbřehou láskou, tou božskou částí uvnitř tebe, která transformuje už jen tím, že je.

5. Měníš své dítě tím, že se měníš ty.
Ne tím, že ho opravíš. Ale tím, že uzdravíš sebe.
Tvoje dítě cítí každou proměnu. I když navenek mlčí nebo bojuje – uvnitř si to pamatuje.

👉K přijmutí svého puberťáka, musíš nejprve přijmout to božské i to lidské uvnitř sebe. Čelit tomu nepříjemnému a odvážně přijmout i to, že existuje uvnitř tebe i něco, co tě zdaleka přesahuje. To, čeho se tvé ego obává, protože by přišlo o své výsadní postavení.

Vím, jaké to je, cítit se na dně. Ztracená. Plná viny. Ubitá vlastními výčitky i krutými slovy svých nejbližších. Ztrácet v jedné chvíli své dítě i partnera, protože máte na nastavování hranic každý jiný názor, ze kterého nejste ochotni slevit. Vím, jaké to je, když se z domova stane „bitevní“ pole.

To, zda toto období „přežijeme,“ záviselo na tom, čemu budu dávat uvnitř sebe více pozornosti. Jestli té části mé bytosti, které mě znejišťovala, srážela a brala mi energii anebo té, která mě pozdvihovala, dodávala odvahu, energii a sílu. Čemu budeš dávat více pozornosti ty?

Byly to mé nejtemnější dny a noci, kdy se ve mně zrodilo něco, co se slovy těžko popisuje – víra. Ne v ideální život. Ale v to, že jsem v sobě našla světlo, které dokáže prozářit každou temnotu.

A přesně tohle světlo máš i ty.

Tvůj příběh nekončí tím, že se vše rozpadá.
Začíná tím, že to všechno konečně přestaneš držet silou. A necháš se podržet, podpořit, tím, co máš uvnitř sebe. Někdy je to to jediné, co nám zbyde. To proto, abys to konečně přestala přehlížet. Tahle část bytosti čeká, až ji objevíš. Bude to už dnes?

S láskou Lucie