Také vše v životě „tlačíš“ hlavou? Aneb co mi ukázal porod

Znáš ty okamžiky, které se ti vryjí do paměti tak silně, že tě to k nim celý život vrací. Často máme pocit, že jde o naše selhání, chybu, protože se to tak jeví. Je však za tím prozření. Okamžik, který v sobě nese posun našeho vědomí, změnu směřování, okamžik pravdy, která už navždy změní náš život. Pokud ho pochopíme.

Když skutečně porozumíme tomu, co nám chce Život „říct,“ už nikdy nám, často nepříjemnou situaci, nebude Vědomý vesmír, v různých podobách, muset přehrávat znovu.

Už nikdy nebudeme stejným člověkem jako dosud, když skutečně pochopíme.

Já svůj okamžik prozření zažila před 28 lety, ale naplno jsem ho pochopila až o desítky let později.

Před osmadvaceti lety, přesně osmého listopadu, jsem prožila svůj první mystický zážitek – porod své dcery. Zkušenost, která mě zcela transformovala a změnila můj pohled na život i na sebe samu.

V nejintenzivnějším okamžiku porodu, když se má dcera zasekla a já ji nemohla vytlačit, doktoři na mě křičeli: „Tlačte!“ A já jsem tlačila – ale hlavou místo tělem.

Porod se pro mě stal děsivým zážitkem, protože nešel podle „plánu,“ nešel podle „scénáře,“ který jsem znala. O slovo se přihlásil strach. Strach, který se dostavuje, když v životě pouštíme svou iluzi kontroly. Strach, když se v našem životě něco „zasekne“ a my se to snažíme „tlačit“ hlavou a ono to nejde. Strach, který se dostavuje, když čelíme síle, která nás zcela přesahuje. Strach odevzdat se síle života.

Volba, která mění ( dává ) život.

Tenkrát jsem byla postavena před volbu: Buď pustíš svou kontrolu a napojíš se plně na své tělo a skrze něj na sílu Života – a přežiješ nebo zemřeš. Nebylo jiné volby. Nebyl čas se rozmýšlet. Pochybovat, o sobě o životě. Nastal čas důvěřovat. Mnohokrát jsme v životě postaveny před tuto volbu. Co myslíš?

Já si každý rok, v době dceřin narozenin, vzpomenu na ty okamžiky hrůzy, ale teprve tento rok, po roce tak náročném, že se divím, že jsem „přežila,“ si uvědomuji, že se mi v různé intenzitě a v různých situacích opakoval den co den stejný zážitek – „zaseknutí“ ( v určité oblasti mého života) strach, touha po kontrole a stále stejném „scénáři,“ který nefungoval. Opět jsem se, nevědomky, snažila vše „tlačit hlavou“ – a ono to nešlo. Vtipná paralela. Kdybych ovšem nebyla v kruté realitě všedních dnů.

Takhle to nepůjde! Říkal mi dnes a denně Život.

Byl krutý? Ne. Vedl mě k životu. Zatímco já jsem díky tomu „svému vedení“ odpadala vyčerpáním., frustrací, až mi nezbývala síla nic „držet.“ A v tu chvíli jsem se konečně uvolnila. Do všeho co přicházelo. A přicházela řešení, otevíraly se nové možnosti, způsoby a cesty, jak žít…jak jít životem…. a především přicházela obrovská úleva, radost, překvapení – že to jde i jinak.

Život mi to už tehdy ukázal naprosto jasně, zřetelně, jen jsem to tehdy ještě nedokázala plně pochopit. A především, aplikovat to v praxi.

Ono něco vědět, ještě neznamená tomu skutečně rozumět, a už vůbec to neznamená umět to žít.

Samotná SÍLA ŽIVOTA – ŽIVOT sám – PROUDÍ tvým tělem ne hlavou.

Žijeme v době, kdy potřebujeme všechnu svou sílu. Jsou okamžiky, kdy se dostáváme na hranici svých sil a možností, ať už je to v oblasti vztahů, práce, peněz či našeho zdraví a schopnosti vše ustát. Objevit svou skutečnou sílu a energii, když se rodí v našich životech nové, naše nová identita – a my jsme dítětem a zároveň samotným stvořitelem, se tak často stává jediným možným řešením.

To, co nám nejvíce bere energii a sílu je strach. Je mnoho strachů, které nás oslabují. Strach odevzdat se bývá ten nejhlubší. Ten, který blokuje naší životní energii a sílu, naše napojení na Zdroj. Strach z uvědomění si toho, že když se odevzdáváme, odevzdáváme se všemu – síle života ale i síle smrti. Tou smrtí ale Život nemyslí naší fyzickou smrt ale tu vnitřní. Často musí zemřít uvnitř nás naše malé já – to, které se snaží držet iluzi kontroly. Jediné, co můžeme dostat v životě skutečně pod kontrolu, je náš strach.

Od malého já k božskému vědomí

Mé malé já tenkrát s hrůzou přihlíželo porodu a ztrácelo své výsostné postavení, a právě tehdy jsem uvnitř objevila něco jiného – čisté božské vědomí. Nebylo jiné cesty z toho fyzického i psychického utrpení.

Porod se stal mým osobním přerodem, iniciací, rituálem, ve kterém jsem musela odevzdat své malé já, abych mohla získat to nejsilnější spojení – aby se mohlo zrodit „my“. Nejen pouto matky s dítětem, ale i propojení se silou života, se silou nejvyšší.

Tohle byla MÁ velká zkouška důvěry v život, v sílu života, ve svou sílu. A strach nebyl součástí rovnice. Důvěra – život – síla.

Lekce důvěry a propojení

Dnes, po osmadvaceti letech, jasně vidím, jak bláhové je chtít v životě něco „tlačit hlavou.“ Ano, častokrát jsem se o to pokusila. Síla naučených myšlenkových vzorců. Teprve věkem, kdy cítíme, jak své síly ztrácíme, pouštíme vše, co nás oslabuje.

Největší únik energie máš, když „přeceňuješ“ svou hlavu.

Svou energii a životadárnou sílu „blokuješ,“ když se spoléháš na svou hlavu víc než na své tělo.

Uvolni se. – Život.

Má milovaná dcero, přeji ti dnes vše nejlepší a těším se, až nastane ten správný čas, že bude i porod tvého prvního dítěte tvou krásnou iniciací a rituálním zážitkem, kdy budeš svědkem zázraku zrození, ale i své nové, zářivé identity. Těším se na okamžik kdy posílíš důvěru v sebe i  ve Zdroj a naplno se s ním propojíš.  Když pocítíš tu sílu života, díky které se dějí zázraky. A zjistíš, jak bláhové, je chtít něco v životě „tlačit hlavou,“ protože největší síla a vedení ženy je v těle a v propojení, v důvěře. S tímto propojením už nikdy nebudeš mít pocit, že jsi na vše sama, přestože to tak mnohdy vypadá.

A co ty? Už jsi zažil/a zázrak života v podobě porodu či jiného mystického zážitku, který ti vytvořil vědomý vesmír přímo na míru? Sdílej svůj příběh v komentářích. Ráda si ho přečtu.