Měl to být den osobního vítězství místo toho jsem se složila. Tělo řeklo STOP 🫸 Už několik dnů ….

jsem překračovala limity své mysli i svého těla. Věděla jsem to. Čekala jsem, kdy přijde ona stopka v podobě nemoci, zhroucení. Nemohla jsem zastavit. Nešlo to. Spousta závazků, povinností,.. Zkoušela jsem limity celé své bytosti a stále jsem je posouvala. Jak dlouho to ještě vydržím? Ptala jsem se sama sebe. V tu nejnevhodnější chvíli, samozřejmě, řeklo tělo STOP.  

Musela jsem uznat, že jsem dojela na veškeré své rezervy, a že už nemám co dát. Pracovní tempo bylo potřeba zastavit, jakkoliv se to zdálo nemožné. Zastavit naplánované akce, vše, co bylo v rozjezdu.  Převálcuje mě to? Závazky nepočkají. Naštěstí i za nimi jsou lidé. 

Pocity marnosti, selhání, zklamání dobíjely mou mysl i tělo, když jsem rušila svůj naplánovaný, pracovní, a tak dlouho očekávaný program, a především jsem si musela připustit, že TEĎ už skutečně nemůžu! To bylo asi to nejhorší! Připustit, že už nemůžu. Já hrdinka!  

„Přijedu tě podpořit!“ zaznělo před několika týdny z telefonu, v době, kdy má energie už taktéž jela na záhadný vesmírný pohon, který poháněly lidské emoce nadšení z nového projektu.

Příjezd mé kamarádky dnes nabyl mnohem hlubšího smyslu. Byla totiž zdravotní sestra. 🤕Teprve o pár hodin později se však odkryl ještě hlubší smysl všeho. 

Když se otevřely dveře od auta a obě jsme na sebe pohlédly, pochopily jsme, že se právě mění plány. Pár slov, ujištění toho, co bylo nevyhnutelné, a to totální stopka všeho, pár emailů a mé osobní vítězství se rozplynulo jako pára na hrncem. A je to zase v … Já jsem v prdeli! Odolávala jsem zoufalství uvnitř sebe. Pohled na kamarádku jasně vypovídal o tom, že i ona je ve svém temném údolí, kde to smrdí.

Má letmá myšlenka, které mi v týdnu prolétla hlavou, aby uklidnila mou bytost před kolapsem: „no co, tak si vlezeme do postele, uvaříme si posvátné kakao, a děj se vůle boží,“ se pomalu ale jistě začínala realizovat.  

„A pustíme si Bridget Johnsnovou,“ doplnila jsem, zatímco jsem sbírala sílu se alespoň zasmát. Humor byl naše spása!  

Obě jsme byly…🫨tam, kde nikdo nechce být, ale alespoň jednou tam každý byl. A právě jsme sbíraly energii a sílu na vstup do údolí svých stínů, strachů, pochybností, selhání, zklamání, vzteku a marnosti. Bylo nám jasné, že vše musí ven. Že musíme vstoupit do údolí 💩💩💩.  

My, ženy, za všech okolností dokonalé, vědomé bytosti, musíme uznat svou nedokonalost, musíme se jí podívat do očí, specifikovat ji a projít u toho všemi emocemi, které se hlásí o slovo.

„Tomu neuvěříš, “ pohlédla na mě přítelkyně. “ ale uvěřím,“ hlesla jsem vyčerpaně, má schopnost věřit i tomu nejnemožnějšímu byla, díky mým neuvěřitelným zážitkům a zkušenostem, celý život mocně posilována. „Zdál se mi sen, “ pokračovala, “ jak stojím s nějakou ženou u potoka, ve kterém tečou sr..💩💩💩y, žumpa, a ona se mě ptá, jak tím projdeme, a já jí na to říkám, to už znám, vlezeme tam a projdeme to PROTI proudu.“

Rozesmály jsme se. Nebylo pochyb, že se sen právě naplňoval. Je důležité vnímat poselství skrze své sny. I tak s vámi komunikuje Vědomý vesmír.

Obě jsme otevřené této komunikaci. A známe i naše temná údolí poměrně důvěrně. Už jsme se v nich párkrát SAMY brodily. Dnes to však mělo být jiné. Dnes jsme cítily, že tím chceme projít spolu, že tím musíme projít SPOLU.  

Dnes nešlo jen o žumpu lidských zážitků, prožitků, zkušeností a blokujících přesvědčení, které nám v životě berou sílu a energii, když je nemáme zpracované, ale že jde o to, přiznat si vlastní nedokonalost, přiznat si svou lidskou nedokonalost před druhým.

Cítila jsem, že právě o TOHLE jde. O lidskost, o blízkost, o sounáležitost. O dotek čirého lidství. 

Neuzavírej se! Slyšela jsem o pár dnů dříve uvnitř sebe. Mluv, sdílej, dostaň to ze sebe! Cítila jsem, jak mi tlak svírá krk, trubici, žaludek. Byla jsem zvyklá mlčet, popasovat se sama se sebou, nezatěžovat svými problémy, starostmi, výzvami nikoho, držet pole klidu sobě i svým milovaným. Jenže to bylo nesmírně vyčerpávající!

Kde brát energii a sílu a nekrást? Moudrost našeho těla, poté co mozek vyčerpáním vypne, nás vede.

Uvolni ten tlak uvnitř sebe, přestaň to držet uvnitř sebe, vnímala jsem silně vzkaz svého těla. Jedině tak může energie volně proudit tvým tělem, načerpat energii a sílu. Dovol svému tělu čerpat energii a sílu.  

Vždycky mě fascinovaly nekonečné regenerující schopnosti lidského těla, obnova na úrovni těla a mysli, když ovšem svou nižší myslí nedržíme všechny své starosti, trápení, příkoří a zklamání, které v životě zažíváme.  

Jaký je smysl lidského utrpení? Obracela jsem se stále častěji na svou vyšší mysl. Léta jsem odmítala uvěřit, že smyslem lidské existence je samotné utrpení.

Nepřišli jsme sem přežívat, ale užívat si života, naplňovat svá přání a sny, naplňovat svůj potenciál.  

Najít smysl všeho mi pomáhalo jít dál, udělat další krok do prázdna, do nejistoty, do neznáma. Vzápětí ke mně přišla odpověď. Smyslem je jít hluboko dovnitř sebe, ještě hlouběji, než se ti kdy podařilo, ALE PAK jít směrem ven, k lidem, sdílet, cítit, soucítit. Neuzavřít se. Pocítit díky tomu dotek lidství.  

To lidství ke mně dorazilo prostřednictvím Pavly. Potřebovala totéž. Tak aniž bychom to tušily, vesmír si pro naše věčně optimistické a pozitivní bytosti přichystal stoku 💩💩💩. 

To jako vážně? Pohlédly jsme na sebe, když jsme začaly chápat smysl toho co pro nás bylo připraveno. Bylo to tak daleko od toho, co jsme si naplánovaly. Vesmír má obrovský smysl pro humor! My naštěstí také! 

A tak jsme nakoupily „prasárny,“ aby nám ty 💩💩💩 lépe klouzaly a stala se z toho, v rámci momentálních možností, zábavná jízda, neb naše z podstaty radostné duše výskají radostí z téhle husté transformace, ve které mohou ještě více rozsvěcovat světlo své duše.

„Ještě, že máme v domy tři záchody,“ ještě v 🫢suchu jsem podotkla, když jsme rvaly do tašky tak nesourodé potraviny, že víc už to nešlo. Naše víra, že to naše bytosti opět dokáží dostat 😀do jednoty, byla absolutní. A jak to z nás vyleze, už nebylo podstatné! 😀Pomalu jsme se vzdávaly masek paní dokonalých. 

Předaly jsme děti mému muži a sedly si do bezpečné vzdálenosti stolu mezi námi.

Nakolik se může člověk přiblížit k druhému, aby to bylo bezpečné?  

„Už nemůžu!“ Hlesla jsem. Bezmoc, beznaděj a zoufalství, ze mě stříkalo. Teď byla ta chvíle, kdy jsem dovolila téhle trojce vykouknout, aniž bych na ní vzteky nezasyčela: “Zmiz!” 

„JSEM NA VŠECHNO SAMA!“ Překvapeně ze mě vyjelo, přestože jsem cítila podporu svých milovaných, ale byly věci, které jsem musela udělat sama, oči se mi zalily slzami. „Už nemůžu,“ hlesla jsem. To jsem neměla říkat před ženou, která skutečně zůstala na život sama s malým synem. Tedy měla. Právě TOHLE jsem měla říkat. 

Druhé paní dokonalé se vhrnuly slzy do očí. „Všechno musím dělat sama!“ Padly jsme si do náruče. Už nebylo potřeba bezpečné vzdálenosti, naopak.

Vědomí lidské blízkosti bylo tak léčivé. Energie srdce začala pracovat.

Tohle se o online prostředí, ve kterém jsem se tak vyčerpala, nedalo předat.  

Jsem na všechno sama. Každá jiným způsobem, a přesto obě v naprostém zoufalství SPOLU. 

A už 😧 to jelo! 🤔 Vědomá jízda po 🫨 rodových liniích, zoufalství z druhých a z jejich 🫣 nevědomého chování, zklamání ze 😞 sebe, ze svých nevědomých kroků, výčitky, odsouzení, ublíženost, vztek,😠 zraněné ženství, zraněné mužství, 😠nepřijatelné chování s cílovou zastávkou: Přijmutí.  

To všechno nás ovlivňuje. Ve všem. Ve vztazích, v práci, v penězích, ve zdraví.

Tam všude nám uniká energie, když nemáme pořešeny vztahy s rodiči, vztahy s partnery, vztahy s dětmi. Blokuje nám to síly.

Jedinečné příběhy. Jedinečné zkušenosti ale to podstatné poselství: Jsme v tom spolu.  

Zahaleny do vůně a energie posvátného kakaa, seděly jsme spolu v nahotě svého lidství, bez masek, které si nevědomky nasazujeme, abychom zakryly svou zranitelnost, v touze po dokonalosti, která však na druhé působí chladně, nepřístupně, neupřímně, vyvolávající odtažitost druhých, bránící volnému proudění energie dovnitř a ven naším srdcem a energie volně proudila. ÚLEVA. 

Aha momenty střídalo překvapení z řešených, a přesto nevyřešených situací, dramat v našich životech. Tenkrát jsme na to byly samy, dnes už ale nemusíme. Je nesmírně léčivé, vědět, cítit, že v tom nejsme samy.  

Kolik si toho všechny neseme! A padáme pod tíhou a tlakem, pod vlastní touhou po dokonalosti. Dovolit si nebýt dokonalá. A tak jsme si dovolovaly! Dovolovaly jsme si cítit zoufalství, dovolovaly jsme si cítit bezmoc, dovolovaly jsme si cítit vztek, zášť a nenávist v situacích, které nás v minulosti hluboce zasáhly, dovolovaly jsme si cítit zranitelnost.  Hlava nám třeštila, fyzicky nám bylo zle, a abychom to ustály, padaly jsme si do náruče a smály se samy sobě. A cítily, jak se uvnitř nás vše uvolňuje.  

Jak obrovsky transformující je uznat, procítit, prožít, že jsme jen lidi.

Se svými slabostmi, se svými chybami, špatnými rozhodnutími, díky kterým rosteme. Dovolit si alespoň na chvíli nic nezvládat. O nic neusilovat. Nikam nesměřovat. Nic neovlivňovat svou vůli. Ať se děje boží vůle. A že se ta boží vůle děje!

To ona boží vůle nás vede ke sjednocení, k sounáležitosti, k naší lidskosti. Pak se totiž cítíme božsky. Ne proto, že nabydeme dojmu, že jsme všemocní, ale proto, že se vrátíme do jednoty. Do jednoty s druhými. Také tě tam vede tvá duše?

Možná, že nám tedy realita ukazuje, že jsme na spoustu věcí samy, spoustu toho musíme udělat samy, ale v tom podstatném samy nejsme. Nejsme samy v našem lidství. A dokážeme se podpořit víc, než si umíme představit. Stačí to jen dovolit. 

Možná máš pocit, že ti život ukazuje, že jsi na vše sama. Co když ti ale jen dává příležitost rozhodnout se, zda SKUTEČNĚ chceš být na vše sama? Co když tě život vede do zlomových okamžiků, ve kterých je potřeba se rozhodnout, zda chceš být sama nebo ne? To rozhodnutí je na tobě. Jakmile ho uděláš, vesmír okamžitě zareaguje. Otevře se cesta, možnost, příležitost, řešení. 

Svým rozhodnutím začínáš měnit realitu, svůj život a opakovaným prožitkem s dotekem lidství, vzniká přepis nepodporujícího vzorce: Jsem na všechno sama.