Cesta k sobě

Všimli jste si, že nejvíce lidí se ztrácí sami v sobě? Najít cestu k sobě je tou nejdůležitější věcí v životě každého z nás. Protože, když víte, kdo doopravdy jste a co od života chcete, najdete tu správnou cestu ke komukoli a kamkoli.

Lidé cestují do světa, ale přitom většina nezná svůj vlastní vnitřní svět.

Člověk je svět sám o sobě. Svět se svými vlastními hranicemi, pravidly, potřebami a přáními.  Většina lidí cestuje na konec světa proto, že chce utéct před svým vnitřním světem. Před sebou ale nikdo nikam neuteče.

Neutečete ani před lidmi, kteří vám „ubližují.“ Nastavují vám totiž zrcadlo. „Nelíbí se ti co tam vidíš? Změň to.“ Říká vám láskyplně prostřednictvím druhých zákon přitažlivosti. Vím, v tu chvíli to moc láskyplně nevypadá. A tak se zlobíme, brečíme a trucujeme. Než nám to všechno docvakne. 🙂

Člověk je geniální bytost s neomezenými schopnostmi. Jen si mnozí své úžasné schopnosti vůbec neuvědomují. A co víc, rozčilují se kvůli nim.

Lidi, situace a příležitosti kolem vás si totiž zhmotňujete sami. No není to úžasné? Není. Když nevíte, že to děláte a jak to děláte.

Vše se odvíjí od vás. To proto, je tak důležité, najít cestu k sobě. Zjistit, co vlastně chcete a co nechcete. Nehrát vabank se životem a pak se divit. Umět si vytyčit hranice svého vlastního světa a pak si je i udržet. Přijmout se. Odpustit si. Přestat se obviňovat a přestat obviňovat druhé. Dovolit si přijímat…

Vše se totiž prolíná. Do všech oblastí života. Ať máte problém v oblasti vztahů, peněz, práce či zdraví, vždy skončíte u sebe.

Je úžasné, že mapovat svůj vnitřní svět, testovat hranice svých schopností a posouvat je, můžeme i doma v pohodlí našeho pohodlí. 😉

Vydat se na cestu kolem světa, našeho vnitřního světa, je ohromně vzrušující a napínavé. Občas poplujete v poklidných, stojatých vodách svých myšlenek, pak přijde bouře z rozjitřených emocí, aby vás vyhodila na obdivuhodné pláži, po které se s úžasem budete procházet, obdivovat dary, které vám byly dány, a kterých jste si do té doby ani nevšimli. Budete pozorovat okouzlující západ slunce a usínat s pocitem vděčnosti, aby jste se probudili plni odhodlání a energie s prvními paprsky východu vašeho slunce a rozhodli se zdolat horu, na kterou jste ještě nedávno měli pocit, že nevylezete. A až se svalíte vyčerpáni ale šťastní, že jste překonali sami sebe, budete vědět, že teď už zvládnete vše, a že tahle cesta stála za to.

Možná se zatím zmítáte ve změti svých pocitů, myšlenek a emocí, které se vás zmocňují, kdy je to napadne, a jak je to napadne. Toužíte vidět západ slunce smíření se sebou i se světem, zatímco padáte vyčerpáním do postele. Budíte se polámaní víc, než když jste šli spát, protože břemeno a tíha vašich myšlenek vám nedovolí spustit regenerační schopnosti vašeho těla i mysli. Zoufale se perete se svými emocemi. Pletete si své myšlenkové vzorce se životními zkouškami a točíte se v začarovaném kruhu. Lpíte na myšlenkách, které vám ubližují a zoufale se ptáte, jak hodit přes palubu ty, které vám neslouží a neřvat přitom hrůzou: „Pomóóóc, myšlenka přes palubu!“ 🙂

Čím dříve poznáte sami sebe, pochopíte se, přijmete a skamarádíte se, tím rychleji budete spokojení a šťastní. Jiná cesta ke štěstí nevede.

Kamarádit se sám se sebou? Říkáte si podezřele. Pro mnohé je to nemyslitelné. Podvědomě totiž víte, že to vy si ubližujete, kritizujete se a nadáváte si. „To jsem ale debil!“ Vyklouzne vám co chvíli, při každém vašem, byť i nepatrném, selhání?

Člověk se raději obklopí spoustou přátel a s nadějí čeká, až druzí objeví ty vlastnosti, které stojí za povšimnutí. A svůj čas marní těmi vlastnostmi, kterých bychom si raději moc všímat neměli. Čemu věnujeme pozornost, to roste.

A tak místo, abychom v klidu a s nadhledem „přijmuly“ i svou negativní stránku osobnosti a věnovali svůj čas a svou energii spíše té pozitivní stránce, kritizujeme se, trápíme se a obviňujeme. Rozčilujeme se na sebe i na druhé. Rozčilujeme se na život. To proto, protože neznáme zákony života ani zákony své mysli.

Cesta k sobě znamená pochopit smysl všech 3 aspektů naší geniální bytosti, a to naší duše-mysli-emocí. Jejich propojení a nalezení vnitřní rovnováhy.

Místo toho své duši ubližujeme, zaměřujeme mozek tím nesprávným směrem a plýtváme energií. Vzdalujeme se tak našemu bytostnému já, až se nám ztratí ze zřetele úplně.

Děsí nás ten svět uvnitř nás, protože mu nerozumíme. Zanedbáváme ho a bojíme se tam jen nahlédnout, protože máme strach, s čím se tam setkáme. Čekáme na prince, který useká hlavu té stohlavé sani z našich myšlenek a emocí a zachrání nás před naším já.

Připadáme si nedůležití, a tak necháváme náš vnitřní svět, to naše já, napospas druhým. Až se ho nakonec ve prospěch druhých vzdáme úplně. Říkáme tomu láska. A druzí toho bezostyšně využívají.

Tak jako se bojuje ve světě o území a moc, bojuje se i o vnitřní území a moc nad druhými. Lidem, kteří využívají slovo láska k tomu, aby získali nadvládu nad vaším světem, podrobili si vás a vaše vnitřní území, nastolili svá vlastní pravidla a svůj vlastní řád, se říká citoví teroristé.

Ve chvíli, kdy ale tohle dovolíte, a že si toho mnohdy ani nevšimnete, když vlastně nevíte kdo jste a co chcete, přestává existovat vaše já. Ztrácíte „půdu“ pod nohama, ztrácíte se ve světě druhých, ale i v samotném životě. To proto, že jste ztratili váš vnitřní svět. A nedej bože, když pak ten, koho jste pasovali „Bohem“ ve svém vlastním světě, odejde.

Dnes a denně lidé pláčí, že odchodem druhého, skočil jejich život. A svým způsobem mají pravdu. Jejich svět splynul se světem toho druhého. A ten svět odešel. Neexistuje žádné já, protože bylo jen my.

Kdo jsem ještě já a kdo je ten druhý? Ptáte se teď ve svých vztazích? Správně. Je na čase to zjistit.

Mnohdy jsme totiž k tomu, znovu najít svůj vnitřní svět, okysličit své myšlenky, vdechnout život svým touhám a naplnit energií své já, postaveni dost drsným způsobem. Pokud se tak ale stane, není to důvod k pláči ale k radosti. Je to to nejúžasnější, co vás mohlo potkat. A věřte, že je to ohromně osvobozující.

Když se jednou najdete, už nikdy se neztratíte. Ani v sobě ani v nikom jiném. Už nikdy totiž nebudete chtít ten pocit radosti, štěstí a nezávislosti ztratit. A co víc, budete vědět, že tyto pocity jsou vázané na vás, ne na někoho jiného.

Vaše duše i vaše oči začnou zářit láskou a radostí. A teprve poté začnete být pro druhé opravdu vzrušující, zajímaví a hodni respektu. Až začnete respektovat své já, udržíte si ho a postavíte se za svou jedinečnost.

Teprve, když se spojíte sami se sebou, můžete se stát součástí. Druhých i vyššího řádu. Teprve, až když nastolíte svůj vnitřní řád, povede vás to cestou k sobě.

Život vás má rád. Chce, abyste žili v opravdové lásce, radosti a štěstí, a to vám zaručí jen, když najdete cestu k sobě.

Krásný vstup do nového roku 2018 přeje

Lucie